Čeština
" Ve většině básní z připravované knihy se Hodáček obrací přímo ke svému národu, k místům, které důvěrně zná, ke čtenáři, kterého se nebojí oslovit a konkrétně radí, co má udělat, pokud chce zachránit sám sebe, pokračovat v plánech či uchovat v sobě i navenek základní rysy lidskosti. Několik textů Hodáčkovy sbírky postihlo globální dění, je z nich cítit příchuť plíživě páchnoucího, přiznaně existujícího celosvětového terorismu, který ( a proč by ne ? ) je natolik nevyzpytatelný, že může zasáhnout i místa básníkova intimního prostoru. Básně volající po levicové vládě, básně o nevítaných návštěvách, neúctě, konzumním způsobu života, provokacích, revolucích a nedostatku lidsky českého odhodlání aplikovat svá přesvědčení do praxe střídají básně věnované maršálu Radeckému, Karlu Šebkovi, Boudníkovi nebo například týraným dětem v dětských domovech. Po poslední ( zlomové ) knize „Trnová koruna nejsou zuby“ , ve které Hodáček naze a bez příkras popsal téměř deníkovou formou své soukromí a použil ji jako veřejnou zpovědnici, přichází nyní, skrze novou sbírku, vyrovnaný a odhodlaný zachránit to, co se ještě zachránit dá, upozaďující své soukromí před reálnými potížemi. Vyzrálý dospělý básník předkládá své vlastní " Cxehxio " takové, jaké by chtěl sdílet s ostatními. ""Hodáčkovy nové básně jsou vlastně mistrné šifry, jež rozkódovat může jen nezaslepený nepokrytec, který má odvahu pohledět do onoho prostoru, od něhož povrchní pražský pasažér odvrací obličej..."(Helena Machovcová, 2016)
