Čeština
Připravujeme děti na svět, ktery´ nenávratně zmizel. Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality a tvrdíme jim, že je to pro ně prospěšné. Tato kniha tvrdí opak a snaží se ukázat, jaké dopravní prostředky vedou společnost místo do minulosti do budoucnosti. Existuje jedna zábavná společenská hra. Do kruhu se rozestaví židle a okolo nich stojí lidé. Židlí je přesně o jednu méně než lidí. Na povel si mají lidé sednout – kdo to nestihne, ze hry vypadává. Nemá si kam sednout. Do značné míry jde o alegorii života. Lidská společnost hraje tuto hru i v reálném světě. Úspěšní v ní nacházejí svá místa, neúspěšní se pohybují ve stínu periferie. Snahou vy´chovy a vzdělávání by v tomto světě mělo by´t nacházet co nejvíce míst pro každého, protože příliš mnoho lidí na periferii mění hru ve svízelnou situaci nebo dokonce horor. Co když se ale lidstvo dostalo do situace, kdy původní pravidla hry přestala platit, protože židle nejsou po ruce, ny´brž se ukry´vají někde v nepřehledném prostoru mimo okamžity´ dosah, a dokonce se stále pohybují? K jejich hledání pak potřebujete dovednosti, které si musíte osvojit. Místo toho si ale osvojujete dovednosti, které vás vedou úplně jiny´m směrem. V takové situaci se nyní ocitáme a děláme jen málo, abychom to změnili. „Neexistují žádné koleje do zdárné budoucnosti, které by uměly přeskočit vzdělání. Knihu No future lze považovat za zdviženy´ prst, ktery´ v českém kontextu shrnuje (možná poslední) varování našemu národu. Na Českou republiku nikdo nikde čekat nebude. Snad vám tato kniha padne do ruky stejně dobře jako mně.“ Tomáš Sedláček, ekonom
