Čeština
Pozitivní a negativní slova tvoří základ etiky i politiky: v etice se na zápornosti etických slov („vražda“) všichni shodnou, v politice naopak polarita slov vede ke sporům a nedorozumění. Proč tomu tak je? O slovech začínáme mluvit, když si přestáváme rozumět. Jsou to pro nás nástroje porozumění a sociální interakce. Pomáhají nám vytvářet vztahy k ostatním lidem a dávat jim najevo naše rozhodnutí, třeba když někomu něco slíbíme nebo se představíme. Umožňují nám ale také lhát a podvádět, a následně takové činy odsuzovat. Ovšem odsuzování či chválení vyžadují dva zvláštní druhy slov, slova negativní a pozitivní. Na odsouzení některých činů se všichni mluvčí shodnou, například lži či vraždy, a tyto činy pak tvoří díky své univerzální hodnotovosti základ etiky celého jazykového společenství. Na hodnotě jiných slov se však mluvčí neshodnou, a ty pak vyjadřují politické postoje mluvčích. Z nástroje porozumění se zde slova stávají nástroji vymezení se, nepochopení a verbální agrese: národ, rasismus, uprchlík, čmoud, Havel, Zeman, atp. Přestože je polarita těchto slov selektivní a omezená na některé mluvčí, je také motivována morálním přesvědčením. Rozsah a dosah politických slov se v jednom jazyce v čase neustále proměňuje a při pohledu do minulosti můžeme tak sledovat vzestup a pád jednotlivých normativních pojmů. Můžeme také procvičovat svou trpělivost a snažit se pochopit morální motivaci, která vedla naše předky ke konání, které dnes vnímáme jako perzekuci určitých skupin lidí. Možná nám to pomůže uznat, že i my se asi dopouštíme něčeho podobného v jejich očích, nebo v očích našich potomků. Stejné poučení nabízí pohled do jazyků jiných kultur, jejichž normativní pojmy jsou taktéž motivovány morálně, ale často úplně jinak, než ty naše. Přímý překlad je tak sice vyloučen, ale snaha o empatické porozumění nikoliv.
