Čeština
„Svět je vždycky takový, jaký jej udělá žena.“ Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin na severu Argentiny, aby zde řídil stavbu mostu, který má spojit dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Doprovází ho jeho žena Hilde. Oba prchají z Evropy zmítané válkou, která ničí svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, které nechápou a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná k touze a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Mezi nimi dvěma Janos, Strasserův maďarský pomocník, v těsné Hildeině blízkosti vlévá do trojúhelníku napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit smyslem, jejž hledají. „Jaký je rozdíl mezi celým životem a jedním okamžikem? V jistém údobí našeho života si myslíme, že neexistují jiné meze než ty, které si sami určíme. Nakonec však pochopíme, že všechno se může udát zničehonic a jednou provždy na nástupišti železniční stanice mezi odjezdem jednoho a příjezdem druhého vlaku, nebo za soumraku, v hostinci jedné zapadlé a zaprášené vsi.“ Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, a s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu nám Tizón odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota. „Všechno se stalo nesnesitelným, vyjma touhy žít.“
